Den 7. - 2.října pondělí

1. července 2018 v 12:12 | Cece |  Report
Výhled z okna sliboval hezký den a my nemuseli zase tak moc pospíchat, co by se mohlo pokazit? Spoiler... tentokrát kupodivu nic. V klidu jsme kolem osmé vstali, dali si snídani a zahájili balení. Podle mých studií měl kolem desáté hodiny jet z blízké zastávky autobus.

Se slzou v oku jsme se rozloučili s domem a vyrazili na onu zastávku. Nejelo to úplně přesně, ale nějaký autobus s příslušným číslem dorazil. Samotné placení probíhalo tak, že jsem do kastlíku nasypal příslušný obnos (samozřejmě jsem měl víc, než bylo potřeba) a utrhl si jízdenku (no řidič mi trochu musel radit, byť to bylo vyloženě na očích).
Nejeli jsme úplně nejpřímější trasu, ale to nevadilo. Autobus nás ještě jednou vzal přes místa v centru, které jsme předešlé dny procházeli. To byly ty okamžiky klidu, kdy se člověk má čas zamyslet, jestli se tam někdy ještě dostane a zda to nevidí naposledy.
Jak už jsem zmiňoval, tento den byl zasvěcen rychlejšímu ale zato dražšímu přesunu autem. To jsem rezervoval na 24 hodin od 11 dopoledne v Europcaru. Do půjčovny jsme dorazili s příjemným předstihem. Na recepci se nás ujal příjemně vystupující pán, vysál mi slušný obnos z karty jako zálohu a dovedl k autu. Měl jsem rezervované Hyundai I30 a místo toho jsem dostal klíče k Fordu (fakt si teď nevzpomenu na typ, jen doložím fotku).
Za mne dobrý. Auto působilo jako nové, člověk měl strach, aby nic nepoškrábal. Přiznám se, že mi dělalo trochu potíže nastartovat, protože to bylo na stisk tlačítka a ne na otáčení klíčem. Tak jsem si musel ve slovníku najít, co znamená press clutch (zmáčkni spojku) :-D
Auto jsem tedy uvedl do pohybu a sranda mohla začít. Nebylo to úplně lehké. Jednak řazení na jiné ruce, jednak páčka pro blinkry kupodivu stranu nezměnila a do toho ty křižovatky (odbočování vlevo je v pohodě, do prava je potřeba dávat bacha). Půjčovnu jsem strategicky vybral téměř na kraji města, takže hlavní bylo dostat se bezpečně na dálnici. Kačka se snažila navigovat jednak z mobilu, jednak přesvědčila palubní počítač, aby navigoval taky. I tak jsme málem přejeli výjezd a ťukli se s dalším autem při najíždění do pruhu (ještě jsem si pořád zvykal, na to ze které strany se předjíždí).
Na dálnici už to bylo v pohodě a tak jsme slavnostně opustili Cardiff. Další otázka byla, jak je to s mýtným přes most. No asi tak - pokud bychom pokračovali na Londýn po M4, tak bychom těch 5.6 liber dali, ale protože jsme se plynule stočili na jih na M5, tak to bylo zadarmo.
Cesta po M5 ubíhala nádherně, bylo polojasno, prostě paráda. Ale jakmile jsme najeli na okresky, začalo to být opět napínavější. Navigace nás protahovala místy, kde se ty dvě auta vešly jen tak tak, vlastně jednou či dvakrát jsme si museli dávat přednost. Jako nebylo to tak všude, ale na dálnici se jelo líp.
Tak či tak, užili jsme si další výhledy do anglické krajiny (louky oddělené zídkami a keři, lesíky, roztomile malé městečka a podobně), avšak my na jih jeli hlavně kvůli tomu, abychom si užili výhled na moře. Cesta nečekaně zabrala jen něco málo přes dvě hodiny, což byla naprostá bomba. Už o půl druhé jsme najížděli na parkoviště poblíž pláže ve vesnici West Bay, která sousedí s městečkem Bridport, kde se natáčel seriál Broadchurch.

Navigaci jsem nezadal úplně přesně, takže jsem vyzkoušel první parkoviště, ale po chvíli zírání do mapy to vypadalo, že by se našlo parkování ještě blíže pláže.

A taky že jo. To už jsem naše krásné nablýskané autíčko uložil vlastně na pláži, která začínala kamínky a dál pokračovala do jemnějšího písku za kopečkem.
Než jsme se vydali k moři, proběhl zápas s automatem na parkovací lístky, protože tam chtěli vyťukat i poznávací značku. S paní řešící podobný problém jsme si anglicky postěžovali.

Když se vyřešilo parkovné, nastal čas vydat se na nejkrásnější přírodní procházku celého našeho pobytu v Anglii. Ve West Bay totiž začíná krásná, více než 150 km dlouhá pláž Jurassic Coast. Jak už to bývá, těžko se to zachycuje na fotografii, musí se to vidět na vlastní oči.
S ubytovateli jsme byli domluveni na čtvrtou hodinu, takže nám ještě zbývalo krásných 2 a půl hodiny. Původně jsme chtěli projít jen kousek pláž a zbytek třeba večer, ale nedalo nám to a ušli jsme něco přes kilometr po pláži a zpátky se vraceli vrchem těsně kolem golfového hřiště. Nechápu, jak to tam mohli hrát, celkem tam foukalo :-)
Nijak jsme to nehnali. Kačka chtěla udělat nějaké fotky, takže nám to časově vyšlo tak akorát. Jedna drobná perlička - dva měsíce před tím, než jsme tam byli my, se urval kus útesu a celkem změnil ráz jednak pláže, hlavně teda ubral i kus onoho golfového hřiště. Když jsem to doma zjišťoval, tak tam asi trochu zapracovali, protože sesuv úplně přehradil pláž, ale už my prošli v pohodě kolem.
Zpátky u auta nám ještě zbyl nějaký čas a ten byl využit pro obhlídku přístavu. Počasí se moc nelepšilo, spíš naopak. Slunce definitivně zalezlo za mraky, foukalo a každou chvíli to vypadalo, že se spustí liják.
Nastal čas najít dům, kde jsme měli domluvené přespání. Přirozeně jsem ho přejel a musel se trefit až při druhém přejezdu. Rád bych to nějak víc rozepsal, abych víc uchoval setkání s Marciíí a Bobem a jejím pejskem Mayhemem. Byli laskaví, vstřícní a příjemně upovídaní se smyslem pro humor. Ani jsem je nijak nezaskočil prosbou o staré noviny, protože se mi podařilo nevyhnout se jedné mořské vlně a byl jsem od kolen dolů mokrý včetně bot (mých jediných bot!).
Poté co nám ukázali kde budeme spát a co máme k dispozici, nám ještě doporučili, kam zajít na večeři. Dokonce tam Marcia zavolala, aby se ujistila, že vaří (v pondělí po víkendu chodí málo lidí do restaurace).

Zhoršující počasí nám nezabránilo v návštěvě hřiště. Nemůžu napsat dětského, protože tabule psala cílovku jasně 0-99 (chudáci věkově pokročilejší :-) )
V Durbeyfield Guest House bylo vskutku liduprázdně, takže jsme si mohli sednou úplně kam jsme chtěli. Pak nastala trochu trapná chvilka, kdy my jsme čekali, jestli nás obslouží (sedli jsme si totiž nejspíš do barové části), či máme jít objednat na bar. Nakonec to dobře dopadlo. Pivo nám servírka donesla. Výběr jídla už byl horší, já totiž nevěděl, co si dát. Kačka taky ne. Menší výběr nám to naštěstí trochu zjednodušil. Výsledkem byl krevetový koktejl pro Kačku a jehněčí steak s bramborovou kaší pro mne. A bylo to famózní.
Během našeho asi hodinového pobytu přišlo několik dalších hostů. Jeden takový pán v důchodu nás dokonce oslovil, že ho zaujala naše čeština. Tak jsme se dali do řeči (už si pamatuju jen, že byl relativně z nedaleka, že do West Bay jezdí pravidelně, byl i v Praze a chválil naši angličtinu).

Venku už na nás čekalo slušné anglické počasí - sychravo a déšť. Nás to ale nezastavilo a dali jsme si výšlap na pravou stranu pobřeží. Překvapivě rychle byla tma, takže jsme zase tak daleko nedošli. Navíc naše softshellky úplně vzdaly boj s vodou.
Zpátky v domě už jsme ani moc nepočítali s tím, že potkáme domácí, ale paní ještě zaklepala a zeptala se, jestli nám nic nechybí. Výsledek byl velmi příjemný večer, kdy jsme si sedli do kuchyně a při jejich večeři si povídali, ukazovali fotky navštívených míst a nakonec i pili slivku :-)

Ano, bylo mi řečeno, že sice jsem ukecanější, ale zase Kačka má téměř dokonalou výslovnost :-)

Rozloučili jsme se už večer, protože nám bylo doporučeno raději vyrazit dřív (a oni kvůli nám vstávat nebudou), pokud máme stihnout vrátit auto v 11.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama