Pracovně v Jordánsku část 2.

16. ledna 2016 v 12:58 | Cece
Protože tenhle systém nezvládl tak dlouhé povídání, tak tu máme druhou část.



31.říjen - Sobota

Vstanout v šest ráno nakonec nebyla taková hrůza. Tak akorát na východ slunce. Snídaně nám zvládli nachystat, takže nic nebránilo už v sedm sedět v autě. Petra není od Karaku úplně blízko a my se navíc rozhodli jet to Kings road, což jsou vlastně takové okresky. Cesta trvala asi tři hodiny a to jsme po cestě několikrát zastavovali. Nejdříve na benzín, pak pro nějaký proviant a pak už jen kvůli focení, protože několik míst bylo doslova úchvatných.

Dokonce se nám na chvíli podařilo naladit rádio, co hrálo celkem klasické západní písničky. Hlavně The Sound of Silence sedla jak prdel na hrnec, když jsme pojížděli tou kamenitou krajinou. I stádo velbloudů jsme potkali (v ohradě) a překvapily mne větrné elektrárny.

Samotná Petra bylo snad jediné místo v Jordánsku, kde bylo čisto (dobře, přeháním, na letišti v Ammánu bylo taky celkem uklizeno). Šlo tedy znát, že se jedná o vyhledávanou turistickou destinaci. Kupodivu se nám podařilo zaparkovat na téměř prázdném a ještě k tomu neplaceném parkovišti. Vstup nebyl problém najít, teď ještě obětovat těch 50 JOD a hurá na prozkoumávání. Hromadnou slevu ukecat bohužel nešlo... naopak, nejspíš jsme si tím hromadným nákupem trochu přitížili. Protože nám bylo po zakoupení lístků řečeno, že jako skupina tam sami nemůžeme a že si musíme za dalších 50 JOD vzít průvodce. No měli jsme se vzpouzet, ale nějak nebyla vůle.

Když to vezmu zpětně, tak ten průvodce byl vlastně celkem fajn. Takový příjemný pán, který tvrdil, že se narodil v Petře (jako v té části, kde nemají turisti přístup a kde opravdu ještě žijí lidé) a má 15 sourozenců. Vyprávěl nám různé zajímavosti, které mi po týdnu už vypadly z hlavy. Prej byl v ČR a viděl sám sebe v novinách, tak si ty noviny koupil a má je doma, jen teda neví, co se v nich píše :-) Fakt jediné, co zamrzí, je ta cena... a to že nám v jedné věci kecal, ale k tomu se dostanu až na konci.

Tak či tak, vykročili jsme po cestičce někam do neznáma. Vedle nás projížděli lidé na koních a v kočárech. Na co jsem se pokusil připravit, byly hordy malých dětí, které za jeden JOD prodávaly leporela a náramky. To bylo celkem otravné. Stejně tak jako všudypřítomné stánky. První část byla taková otevřenější a jak slunko pražilo, začal jsem litovat, že jsem v riflích a polobotkách. Další část už byla stezka mezi skalami, které se zvyšovaly a zvyšovaly. Těžko popisovat, jak to bylo monumentální. Jen jsme se předbíhali s tlupou Němců, takže klid tam rozhodně nebyl. Poté co nám průvodce řekl, že máme štěstí, že přicházíme v době, kdy v Petře skoro nikdo není, jsem si ani nechtěl představovat, jak to tam vypadá, když je špička.

Asi po hodině poklidné chůze od vstupu do areálu jsme přišli k první notoricky známé památce Petry a to The Treasury (Pokladnice). Bylo tam celkem dost lidu, takže vyfotit se s budovou vytesanou do skály nebylo úplně snadné. Škoda, že se nedalo jít dovnitř. Údajně jsme přišli o dva roky později, teď tam probíhají vykopávky, které odkrývají další část stavby (vypadá to, že momentálně jde vidět jen 2/3). Chvilku volna jsme využili pro nákup drobných suvenýrů a odpočinku na lavičkách. I free wi-fi tam byla.

Kousek dál, asi tak za jednou zatáčkou ve skalách se prostor začal rozevírat a my začali vstupovat do údolí. Všude po stranách byly ve skalách vytesané obydlí a bohužel po cestě i všudypřítomní obchodníci. Průvodce nás zavedl do krámku, kde nám vysvětlil naše možnosti, jak můžeme pokračovat. Včetně dalšího zpoplatněného doprovodu k vybranému cíli. Protože už náš to obírání přestalo bavit, zdvořile jsme odmítli. Od toho okamžiku už byl nějaký tišší. Naše cesta pokračovala dále údolím až k místu, kde se s námi průvodce rozloučil (odhadoval bych, že to byl střed Petry). Ještě před úplným úprkem nás všechny vyfotil.

V tomto bodě jsme se rozdělili na dvě skupiny. První ta odvážnější se vydala na nejvzdálenější místo Petry a to k The Monastery (klášter). A vzhledem k tomu, že jsem nebyl ve druhé skupině, ani nevím, co přesně absolvovali oni... ale my jsme si teda dali. Držet krok se dvěma sportovci při absenci oběda, se ukázalo jako velmi náročný podnik. Už dlouho jsem se tak blbě necítil... jednak únavou, ale víc asi utrpěla má hrdost :-) Ale vyšel jsem to... těch nějakých slabých 850 schodů. Stálo to za to. The Monastery je monumentální.
Nedalo nám to však a šli jsme ještě dál a výš. Podle tabulky The Best View jsme zdolali ještě další schody a dostali se až ke stanu se suvenýry. Nakonec jsme si tam dali čaj a koupili i šátky na hlavu, které nám místní obchodník umně namotal na hlavu. Z původní ceny 10 JOD jsme to ukecali na 5 JOD, což potěší. A výhled taky nebyl úplně špatný, byť pohledu do dálky bránily skály.

Čas pokročil a my se vydali pomalu zpátky, protože nám bylo řečeno, že máme se západem slunce vypadnou z Petry. Ještě jsme skočili na další vyhlídku, která byla v takovém rozpadlejším stavu, ale výhled opět taky stál za to. Po cestě ještě musel jeden náš člen odolat svodům neodbytné obchodnici, které po cestě nahoru slíbil, že zpátky něco koupí. Nakonec vyhandloval šátek za 3 JOD (a to vlastně ani nechtěl).

Mezi tou 15 a 17 hodinou, jak jsme tak v klidu putovali směrem k východu z Petry, slunce pomalu zapadalo a stíny stoupaly výš a výš. Kolem nás jezdili na koních, oslech a velbloudech a nabízeli svezení. To už stačilo říct jen pravdu - nemáme peníze :-) Ještě za zmínku stojí štáb, fotografující nějaké modely na cestě od The Treasury. Hlavně na tu slečnu v odvážných šatech se hezky koukalo, protože po týdnů potkávání zahalených žen, to byla celkem příjemná změna :-D

A tady se dostávám k momentu, kde průvodce kecal. Tvrdil, že v ceně vstupného je možnost svezení na koni. Což nejspíš platilo, ale jenom pro cestu tam a ne na cestu zpátky... i když kdo ví, jak to tam mají nasmlouvané. Se druhou skupinou jsme se potkali v restauraci, vypadali trochu víc odpočatěji, než my :-)

Kolem 17, už po západu slunce, jsme naskákali do auta a vydali se do Karaku. Tentokrát se zkusila cesta po "dálnici" a světe div se, trvalo to jen 2 hodiny. Dojeli jsme krásně na večeři - hrachovka a k tomu kuřecí s rýží. Opět jsem si pošmákl. Avšak pachuť z odrbávání turistů tak trošku kazila ten den... poslední kapkou bylo závěrečné vyúčtování za večeře. Protože ona ta večeře nestála 5 JOD, jak nám bylo řečeno v pondělí, ale 9 JOD. Ještě se nám provozní smál, že za celkovou cenu 55 JOD máme akurátní večeři v Ammánu (v Brně v Koishi bych měl co dělat, abych to za večeři utratil). No byl jsem trochu namíchnutý, ale zaplatili jsme to.

Večer už jsme pokračovali v duchu předchozích dní, jen teda ne tak moc dlouho, protože následující den budeme zase vstávat brzo.

1.listopadu - Neděle

Nastal den odjezdu a odletu. Snídaně byla nachystána na 6:00 a já si tentokrát už dal jenom jogurt s marmeládou a chlebem. Rozloučili jsme se s trojicí zůstávajících a nás pět se vydalo dodávkou do Ammánu.
Cesta probíhala poklidně v krásném čase hodina a půl. Na letišti jsme ještě odevzdali auto s tím, že si ho šéf přilétající ten den večer vyzvedne. Báli jsme se, že to bude problém, ale nakonec to byl jen mžik a už jsme šli k odbavení. Ještě po první pasové kontrole jsme dorazili mou zásobu pálenky a odevzdali kufry. Čas před odletem jsme různě využili posledním nákupům a surfováním, páč tam měli free wi-fi.

Letadlo kupodivu letělo na čas a samotný vzlet měl jen 10 minut zpoždění, které pilot hravě dorovnal a dokonce překonal. Já většinu letu proklimbal, tedy mimo jídlo, kdy jsem si dal kuřecí kari s bulgurem. Navíc jsem měl tolik štěstí, že až jsem dostal místenku uprostřed sedadel, k oknu nikdo nepřisedl, takže se mi naskytl nádherný výhled po celou dobu letu.

Při přistávání za jasného počasí nejvíc vynikl ten rozdíl mezi Evropou a středním východem. Žádná poušť, všude zeleň. Na druhou stranu po roztahaném Ammánu, kde je spousta místa byly Vídeňské uličky až neuvěřitelně natěsno.

Přistání dopadlo opět na jedničku. A já pospíchal na první onu místnost, kde mě nakonec dohnalo to, co si jiní odbyli první dny v cizině. Pobyl jsem si tam tak dlouho, až mě málem odepsali jako postradatelnou položku :-) Chvíli trvalo, než nám došly kufry a ještě delší chvíli, než jsme se nějak shromáždili (kuci šli hledat nějaký vozík na kufry).

Venku celkem foukalo a vlastně už byla i zima. Naskákali jsme do auta a vyrazili do Brna. Hodně jsem si vychutnával výhled na krásnou Evropu. Děcka buďte rádi, že žijeme v tak krásné části zeměkoule. Ne že by ty kaňony, skály a pustina neměly své kouzlo, ale je to hezké jenom na dívání.

Tak nějak proběhla má cesta do krajiny vzdálené odhadem 2500km. Jsem rozhodně rád, že jsem se tam mohl dostat, protože sám od sebe bych tam asi nejel (je tam hlavně draho). Navíc teď po dvou a půl měsíci, když vím, že jsou (podle posledních zpráv) s naším dílem spokojeni, tak je to ještě lepší. Stále však zůstává na místě jistá rozpačitost. Na jedné straně pohostinnost, usměvavost a bezprostřednost, na straně druhé ač jsme všichni lidi, mají trochu jiné uvažování, priority a jsou tvrdí obchodníci, což občas hraničí s okrádáním. Prostě hromada dojmů, které ani neumím převést na text. Nicméně... autoři pohádky Tři veteráni nejspíš Jordánsko (nebo podobnou zemi) navštívili, protože ty dojmy jsou velmi podobné :-D

P.S. Pokud se Vám zdá, že jsem vysazený na žrádlo a mám tu zbytečně moc fotek jídla, tak se Vám to nezdá :-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama