Pracovně v Jordánsku část 1.

16. ledna 2016 v 11:46 | Cece |  Report
Minulý rok byl snad můj nejnáročnější v životě. To si tak poklidně hledáme s Kačkou bydlení, když do toho padne 14 dní ve stanu v Řecku a pak nalezení bydlení s tím související zařizování hypotéky a stěhování. V práci se rozhodli, že jsme superborci programátoři, tak prostě stihneme naprosto šibeniční zakázky. Jedna z nich se měla nainstalovat až v dalekém Jordánsku. Pojďte si přečíst příběh, jak to všechno proběhlo.


25.října - Neděle

Odjez do Vídně, odkud nás mělo letadlo dopravit do Ammánu, byl stanoven na devátou hodinu ranní. Dorazil jsem o něco dříve a udělal poslední kontroly pracovního vybavení - firemní notebook a harddisky speciálně nachystané na ladění s počítači, které na nás už měsíc čekaly někde na vojensko-policejní univerzitě v Karaku. Naše osmičlenná výprava se shromáždila na čas a šéf Víťa předal nejaktuálnější informace a také celkem slušný obnos v dolarech, které pak budeme měnit na tamní měnu Jordánský denár (JOD) (u nás se podle všeho nemáte šanci sehnat).
A tak jsme vyrazili směr Vídeň. Cesta byla poklidná se zastávkou na kafe v Mikulově. Ve Vídni jsme zanechali naše dvě auta napospas parkovišti a vyrazili dlouhými chodbami k místu odbavení. V kufru jsem toho moc neměl, tak maximálně 13 kg. Zajímavý fakt byl, že letenky byly zaregistrovány na pas, nic jiného nebylo potřeba (hlavně tedy říct, o které letadlo se jedná). Čas zbývající do odjezdu jsme využili na vypití piva za 5 EU. Celkem stouplo do hlavy, takže nálada byla veselá. I to procházení scanerem a rentgenem bylo takové zábavnější. Pro příště už vím, že jim fakt vadí jen tekutiny, taková šunka je nechává v klidu :-)
Ještě chvíli trvalo, než jsme se nalodili a ještě víc, než letadlo vzlétlo. Společnost Royal Jordanian mělo hodinové zpoždění. Takže start byl místo 14:10 až 15:10. Nakonec jsem neseděl úplně u okna, ale něco málo jsem viděl. Velmi mile mne překvapila možnost výběru jídla, tak jsem si dal rybu. Se salátem a zákuskem to byla velmi příjemná svačinka. Celkový dojem jen podtrhl krásný západ slunce. Jelikož let trval něco kolem 4 hodin, využil jsem čtením sedmého dílu New Jedi order a dokonce jsem si stihl i trochu schrupnout.
Když už se přiblížila chvíle přistání, bylo na co koukat - spousta světýlek Ammánu. Přistání proběhlo naprosto hladce a my vyrazili do neznámého světa. Jako první bylo potřeba vyměnit dolary za denáry, protože Jordánci chtějí za vízům 40 JOD. Jeden takový JOD přijde při současném kurzu na cca 35 korun. Nějak mi uniká, díky čemu mají tak silnou měnu (ale nejspíš to je fixním poměrem k dolaru).
Byť úředníci vypadali megaznuděně, nepřístupně a nepřijímali bankovku 50 JOD, tak jsme nakonec prošli všichni. A jako první jsme si koupili šetipíva hned u výdeje zavazadel, které to podle všeho přežily bez úhony. Pak následovalo čekání na kontaktního člověka (představil se jako Mahmud, postupem času získal krycí jméno Matůš), než se koupily SIM karty do mobilů a nakonec než se pronajalo auto, které nám mělo celý pobyt sloužit k přesunům. Nejdřív se naložilo, pak že nefungují světla, tak se vyložilo a zkoušelo druhé, ale to bylo moc malé, tak se nakonec teda vzalo to původní. Vtipné bylo hledání otevírání nádrže na benzínce. Chvíli trvalo, než se našlo :-)
V rámci utužení vztahů se přihlásili dobrovolníci, kteří pojedou s Matůšem. Byl jsem mezi nimi i já. Nakonec to nebylo špatné, aspoň člověk poznal, jak se jezdí v Jordánsku a že to má rozhodně vlastní, řekl bych, živelný styl. Samé poblikávání, potrubování, drzé vjíždění do křižovatek, ale zároveň respektování ostatních a i chodců.
Cesta do Karaku nám trvala asi hodinu a půl. Nalezení hotelu nebylo úplně lehké a to už bylo něco po půlnoci místního času (tehdy +2 hodiny oproti našemu času). Rozebrali jsme si klíče od pokoje a vydali se podívat, co za hrůzy nás čekají. Z venčí hotel Al Mujeb vypadal celkem hezky (oproti okolí rozhodně) a celková architektura se mi hodně líbila (byla by to cool MP mapa do Quake :-) ) Samotný pokoj pro dva nebyl úplně špatný, jen ta koupelna vypadala, jakoby zedníci zrovna před chvílí odešli (a zapomněli po sobě umýt maltu, přidělat prkýnko od záchodu a sprchovací hlavici). Než jsme upadli do spánku načal se rum a připilo se na úspěšnou instalaci, na kterou jsme měli přiřazeny následující čtyři dny. Abych nezapomněl, internet tam šel a dokonce se tvářil, že je celkem rychlý, takže jsem všem oznámil šťastný přílet.

26.října - Pondělí

Snídaně v ceně byla nachystána na 8:30. Nic speciálního - nějaká zelenina, máslo, sýry, vajíčko, yogurt, marmeláda a pita chleba. Tady po celý pobyt velká obměna nebyla, jen sem tam přibyl cizrnový humus a něco jako salám. Já byl spokojen a celkem se nacpával, ale ke konci už jsem začal trochu střídat, protože ten stereotyp bych nevydržel. Ještě před odchodem jsme byli dotazováni, zda chceme i večeři - ta už v ceně pobytu nebyla. Po zjištění ceny 5 JOD jsme si řekli, že to vyzkoušíme.
Na univerzitě Muta nás očekávali někdy po deváté, tak jsme vyrazili. Počasí rozhodně nepřipomínalo střední východ, spíš takový teplejší podzim u nás. A dokonce i pršelo. Matůš po cestě náhle zastavil na čtyřproudovce a přeskákal svodidla, aby vyzvedl od nějakých pánů dva kufříky. Pak mi došlo, že šlo o vrtačky na případné úpravy. A i do univerzity jsme netrefili napoprvé, Matůš zkoušel hlavní vchod. Nakonec jsme dycky jezdili tím vzdálenějším a protože byl vždycky s námi, ani jsme nepotřebovali pasy.
Nejdřív jsme se podívali na místo, kde strávíme následující čtyři intenzivně pracovní dny. Dřív než došlo na vstup dovnitř, byli jsme pozvání k nejvyššímu veliteli. Přivítání to bylo lehce rozpačité. Všichni se posadili, dostali nějaký ne úplně dobrý nápoj (melta?) a pak čaj (ten už byl dobrý). Mezitím se střídaly chvíle trapného ticha, zdvořilostních dotazů (počasí je fakt univerzální téma), hovorů v češtině mezi sebou a v arabštině mezi sebou. Naštěstí když už byly čaje vypity, pustili nás pracovat.

Uvnitř objektu to nevypadalo úplně připraveně. Požádali jsme o uklizení, tak tam nahnali nějakého poskoka, který nejdřív začal smetákem, takže se dost prášilo. To jsme pořádali o pořádné vojenské umytí podlahy na mokro, ale to proběhlo taky celkem svérázně (polití mikrokonvičkou a předstírání utírání). No na příští den už kuci koupili pořádný set na umývání.
Jako první věc na pořadu dne bylo rozbalení krabic, které tam na nás v dešti čekaly. Chvíli to trvalo a naštěstí nic nechybělo, ani nebylo nijak zvlášť poškozeno. Dalším krokem bylo poskládání promítacího plátna. Vzhledem k tomu, že se nikomu nechtělo to rozbalovat v ČR (protože bychom to nemuseli dát do kupy), tak pro mne ta konstrukce byla celkem novinkou. No nakonec jsme na to přišli... to bylo přeměřování a dohadování, jak co patří :-D Ještě jsme tam Jordáncům opravili štafle těsně před rozpadnutím a mezitím se skládal rack s počítači.
Tak akorát po finálním připevnění plátna jsme byli pozváni na oběd (14:00). Nejdříve jsme byli uvedeni do něčeho jako odpočívárny, než se jídlo připraví. Čas se vyplnil nezávaznou konverzací, kdy se za námi místní střídali v typické muslimském modlení (koberce k Mecce, klanění, Alahu agbar atak.) No zajímavý pocit a oni to fakt dělali co chvíli. Když bylo jídlo připraveno, nastala tam mikrosekunda, kdy my neznaje protokol čekali, co bude. No... prostě se začalo jíst :-) Kuřecí se skopovým, ryží, chlebem a fazolová omáčka. Já si teda dost pošmákl a někteří dostali i přidáno.
Nacpáni jsme se zase vrátili zpátky do práce. Za neustálé přítomnosti různých pánů v uniformě se celá střelnice začala dávat do kupy. Mám pocit, že si tam mysleli, že už první den bude hotovo a budou si moci zastřílet. Bylo je potřeba umírňovat a také zodpovídat zvídavé dotazy Matůša. Když už se rozzářil i projektor, největší problém mu dělala plocha projekce, protože díky tomu, jaký se koupil projektor i na maximální velikosti při dané vzdálenosti jsme prostě neobsáhli celou plochu (velikost danou ve specifikaci jsme však splnili).
Nicméně pracovní den byl uzavřen momentem, kdy jsme všechno (až na zbraně) propojili a zobrazili si náhodně vybraný scénář. Já byl spokojen a jelo se na hotel. Ještě po cestě byla uskutečněna zastávka v obchodě hlavně na vodu. Byl jsem hodně zvědavý na večeři a rozhodně mě nadchla. Kuřecí bylo upečeno tak, až se maso rozpadalo a rýže byla taky super. No, viděl jsem to tak, že asi v Jordánsku hlady nebudu :-)
Posilněni několika panáky přišla na řadu procházka v okolních ulicích. A to bez Matůša, protože z něj vypadlo, že nemá rád chození (postupem času z něco vypadly i další perly), ale evidentně o nás neměl strach. Karak není kdoví jaká metropole, spíš je to taková dědina se dvěma sty tisíci obyvateli roztahaná po několika kopcích. Je tam hodně bordel, který evidentně nikomu nevadí. Hodně fajn bylo, že tam nebyl problém se domluvit anglicky. Objevili jsme velmi hezký obchůdek s domácími potřebami. Poznamenal jsem si v hlavě, že se tam ještě stavím.
Zbytek večera jsme strávili popíjením 12 letého Chivas Regal a bezcílným tlacháním na našem pokoji, který se ukázal jako jediný rezistentní proti komárům (fakt náš pokoj s hmyzem problém neměl).

27.října - Úterý

Snídaně opět v 8:30 a hurá do práce.
Opět při příjezdu do univerzity pršelo. Tentokrát byl úklid v naší režii a s pořádnými nástroji. Myslím, že by na nás byla firemní uklizečka pyšná :-)
Část pracovala na přinesených opravdových zbraních, které bylo potřeba upravit pro potřeby virtuální střelnice (ale M4 došly jen dvě a Glocky byly špatné generace, takže jsme museli počkat na třetí den). A druhá se vrhla na dolaďování systému (a instalování Heroesů 3 :-D, které však do konce pobytu nebyly využity).
Já strávil celkem perné chvilky nad dolaďováním obrazu, ale nakonec to dopadlo celkem uspokojivě. I tentokrát tam bylo živo a chodili se různě na nás dívat. Bylo už celkem únavné je odpálkovávat, že až to bude, tak to bude. Budiž jim přičteno k dobru, že nás zase pozvali na oběd. Kuře sice nebylo tak dobře udělané jako předchozí den, ale i tak jsme si pochutnali. Hlavně na té malé smažené sladké věci, co jsem si nezapamatoval název.
Kolem 16 hodiny stejně jako předešlý den (zapomněl jsem se o tom zmínit) se nám před budovu na hřiště shromáždila omladina a hrála fotbálek. Po chvíli jim hru ukončil déšť a my zjistili, že nám tam dovnitř různými skulinkami teče. No nechali jsme řešení na místních. A za soumraku vyrazili na hotel.
Ještě před večeří jsme se rozhodli k malému výletu autem k místní pevnosti na kopci. Počasí nebylo úplně ideální, ale myslím, že to i tak stálo za to. Sice chvíli trvalo, než jsme se dostali na místo (navigace jely naplno, ale řidič věděl, co dělá). Při parkování se zase ukázal zajímavá Jordánská vlastnost - náhodný kolemjdoucí pohotově ukazovat kolik místa při parkování zbývá (což jsme myslím zažili i vícekrát). Po zaparkování řekl bych na jediném a zároveň nejideálnější místě jsme se vydali směr pevnost. Minuli jsme těsně mešitu (šlo okny vidět, jak to vypadá uvnitř) a už celkem ve tmě prohlíželi okolí pevnosti. Bohužel ta byla zamčena. Nezbylo než udělat několik fotek okolí (západní část Karaku je mnohem zajímavěji členěná než východní) a vydat se k autu. Ještě při nasedání na nás mávala a zdravila tlupa děcek, která pak zabrala schody na nádvoří vedle mešity.
Kousek dál se zase zaparkovalo a šli jsme mrknou do uliček. Mne osobně zaujala herna s konzolemi a náladu zvedla návštěva domácích cukrovinek, kde jsme darem dostali zadarmo ochutnávky různých druhů - neřekl bych přímo buchet, ale něčeho sladkého pečeného/smaženého. Dobré to bylo a majitel si spojil Českou republiku s Prahou :-) Kousek vedle nabízeli ostříhání (hlavně těm méně vlasatým :-). Celkově byť přes ten výlet pršelo, tak to bylo takové povznášející. A to jsme se pak ještě dorazili na večeři, kde byl parádní švédský stůl a konečně i něco, co mělo v sobě nějaké pálivé papričky. Tento večer jsme popíjeli Bushmill a zase tak mile nezávazně plkali. No říkal jsem, že tímhle tempem, nebudeme mít co ve čtvrtek pít :-)

28.října - Středa

Nebál bych se napsat, že tady se již dostavil pocit rutiny, byť počasí se nepatrně zlepšilo (dokonce se pak někteří opalovali). Nejdříve snídaně ve stejný čas, poté cesta na univerzitu, nakopnutí strojů a ladění. Tento den patřil hlavně zbraním. Já toho na práci už vlastně moc neměl, protože překvapivě moc dalších chyb se neobjevilo, spíš takové drobnosti, o kterých už jsem dávno věděl, ale nedostal jsem se k nim je poladit. Dokonce nás už tak přestali hlídat a nechali napospas svému osudu. Tak jsem si vytáhl knížku a četl. Oběd už nebyl, ale donesli nám nějakou místní oříškovo-lístovou sladkost s pepsi. Jeden voják si pak zapomněl baret, čehož hned využili na focení s M4 :-)
Kluci se pokusili při volné chvíli vysvětlovat Matůšovi ovládání systému a dělání scénářů. Myslím že hoch toho měl plné kecky. Ale snaha se mu upřít nedala.
A tak se den přechýlil k večeru a my dorazili na hotel. Večeře tentokrát byla udělána jinak. Každý dostal talíř se svojí porcí zajímavě naloženého kuřecího řízku s hranolkami. Už to nebyla taková porce, jako když si člověk nabere sám, ale dostal jsem přídavek, protože jsme mezi sebou měli jednoho, co se rád vzdá masa :-)
Po večeři proběhlo u nás na pokoji hromadné skypování se šéfem. Wifi se nějak pokazila a už nebyla zdaleka tak rychlá (ale na našem pokoji asi nejlepší), navíc jsme vyčerpali limit mobilního internetu na instalačním místě, což bylo taky potřeba nějak vyřešit. No předali jsme nejžhavější informace a poté jsme se vydali na nákupy do města.
Pro mne to byl poslední výlet, kde jsem nakoupil různé suvenýry a blbinky, abych nepřijel do ČR úplně s prázdnou. Protože alkohol docházel bylo potřeba sehnat další. Odvážně jsme vkročili do specializovaného obchůdku s alkoholem. No... chtěli jsme něco jordánského, ale pán nám doporučil jenom víno za 12 JOD, místní whiskey prej není dobrá. Takže nakonec to vyhrála klasická Ballantines za krásných 25 JOD.
Ten večer se toho vypilo celkem dost bych řekl. Čekal nás totiž poslední instalační den. Pátek a sobota měli víkend a nebyl by nikdo, kdo by nás pustil dovnitř (že by to zařídit šlo, jsme se dozvěděli až později).

29.října - Čtvrtek

Ráno bylo jako předešlé, jen na zastávce v marketu jsem si koupil sandále, protože vydržet celý den v botách bylo celkem otravné, navíc v práci v ČR byly moje dosavadní těsně před výbuchem :-)
Tento den už se nám tam motalo celkem dost lidí a poprvé jsme je nechali si vystřelit. Bylo vzneseno hodně požadavků a dotazů. Vymýšleli si různé věci, problém byl v tom, že ti přáli mít hned do hodiny a nejlépe zadarmo. Co na tom, že nic takového ve specifikaci nebylo.
Jeden požadavek byl zároveň úsměvný a smutný. Chtěli mít možnost připevnit si ke zbrani baterku a svítit do scény. Fakt si mysleli, že posvícením na plátno uvidí něco líp :-) Pak si ještě vymýšleli pohybující se balónky, do kterých by se střílelo a vlastně i vytvoření hromady scénářů. Marně jim vysvětlovat, že původní plán byl takový, že jim zanecháváme nástroj a že si to všechno mohou podle sebe udělat... je to na ně asi moc složité.
Poté, co uniformovaní odešli, už kluci opravili jen to nejnutnější a já se k tomu dostal až tak pozdě, že byli všichni nervózní, co tam ještě dělám (jen vyladění několika materiálů, pozici slunce, počasí, prostě blbiny). No na hotel jsme jeli až hodně za tmy a celkem unaveni. Nebylo však vyhnutí, pořádalo se další skypování se šéfem, kde jsme předali další informace. Na večeři bylo skopové s přílohou podle chuti. Popravdě si moc nevybavuju, co se dělo ten večer. Fotky nemám. Ale předpokládám, že kluci ještě šli na nákupy, dopily se zásoby z ČR a šlo se spát.

30.října - Pátek

Následující dva dny byly plně využity k relaxaci. A protože počasí se mělo jen zlepšovat, nejdříve se vybrala návštěva Petry, na které jsme se všichni shodli, že chceme vidět. Dopadlo to ale tak, že těsně před odjezdem jsme se od provozního hotelu dozvěděli, že vstupné je 50 JOD. Za ty prachy jsme tam chtěli strávit trochu víc času, takže jsme operativně vyrazili k Mrtvému moři s tím, že v sobotu vstaneme mnohem dřív.
Matůš odjel do Ammánu za rodinou, proto jsme museli maximálně využít dodávky a naskládat tam 8 dospělých mužů. Cesta ubíhala za obecného veselí, protože už za Karakem bylo co fotit. Tamnější krajina je něco pro geology - amatéry. Krásné kopce a údolí s minimem zeleně. Někteří tak úplně z toho focení pustých šutrů nadšení nebyli, ale kdy se tam zase dostaneme, že? Už během této jízdy došlo k přirozenému rozdělení vozidla na třídy. S tím, že ta třetí úplně vzadu si stěžovala nejvíce (přejíždění nečekaných retardérů tam celkem zamává s osazenstvem).
Cesta k nejistému cíli stále do menší nadmořské výšky trvala necelou hodinku a půl. Nečekal bych, že se dostaneme do ještě chuději působících míst, ale stalo se. Tady už to byla kombinace beduínských stanů a velmi zaneřáděných městeček. Sem tam to osvětlila nějaká plantáž s palmami, ale nebýt toho Mrtvého moře, tak to je kamenitá poušť.
Naší první zastávkou byla rozestavená budova, ve které snad příští rok bude vstup do kaňonu v rezervaci Mujib. Toho dne jsme se nenápadně propletli kolem stavebních dělníků a šli se podívat tak daleko, až to šlo. Bohužel moc daleko ne, protože déšť z předchozích dnů způsobil celkem vysokou hladinu, jak se někteří z nás na žebříku přesvědčili. Při tomto mikrovýletu jsem zatoužil po Karaku, protože jednak tu bylo trochu tepleji a jednak na nás útočily mračna much.
Od kaňonu jsme se vydali dál na sever hledaje nějakou rozumnou pláž. Přejeli jsme checkpoint, kde ani ty pasy nechtěli a za 20 minut vybrali místo, kde by se snad dalo sejít k moři. Veselý moment byl, když se osm čechů převlékalo na parkovišti do plavek... zadkem k mešitě, ale naštěstí nás kromě party kluků s autem nikdo neviděl (a ti se převlékali taky). Tak jsme se tedy vydali k tomu bájnému Mrtvému moři. Nutno dodat, že to bylo přes hromady odpadků, kde dole bylo celkem rušno.
Omladina z nás asi měla celkem srandu. Ale jak pořád říkám, výlet se nemusí podařit, hlavně když je extrém :-) Pominuli tu "pláž", moře bylo čisté a splnilo všechny představy. Záděry šly cítit, voda šíleně nadnášela a do potápění jsem se rozhodně nepouštěl. No měli jsme tam experty, co si dali motýlka a zkusili ponořit hlavu. Myslím že pak litovali :-) Moc dlouho jsme tam ale nepobyli, protože většině se to místo moc nepozdávalo. Tak jsme si vzali svých pár švestek a šli k autu.

Já si dal ještě sprchu v polo-přírodním jezírku s termálním vodopádem... takhle jak to píšu to zní krásně, ale kolem dokola byl šílený bordel z odpadků a pak jsem zjistil, odkud se ten vodopád bere... no... snad jsem tam nic nechytil :-)
Nezbylo, než hledat nějakou jinou pláž. Při prvním po nás chtěli vstupné 40 JOD a 25 JOD bez jídla, což jsme bojkotovali. Další už chtěli jenom 20 JOD, což bylo asi tak dvakrát tolik, než jsme byli ochotni dát, ale nebyla vůle pokračovat v hledání (už jsme se celkem blížili k Ammánu). Další kapkou bylo, když nám prohlíželi batohy, jestli si tam náhodou nebereme něco na jídlo a na pití... což samozřejmě byla pravda. Tak jsem musel k autu ještě dvakrát, protože se jim nelíbil ani ochucený Rajec. No aspoň že ty bazény, sprchy a záchody vypadaly ok.
Samotná pláž byla jakž tak čistá, jen v té vodě poblíž břehu plaval takový bordel jakoby třísky z kůry. Nu což, na té pláži jsme vydrželi asi tak čtyři hodinky. Já tomu plavání moc nedám, tak jsem se ve slaném otočil tak třikrát na krátkou chvíli a většinu času věnoval četbě a pozorování okolí (na téhle pláži evropanky byly v normálních plavkách, místní v koupacích pyžamech a bylo tam i několik ninjů). A dokonce jsme si dali dvě partičky Texas holdem pokru.
Před 17 hodinou jsme to zabalili a vyrazili zpátky do hotelu. Po cestě nám hezky zapadalo sluníčko, což bylo vděčné téma pro fotoaparáty. Pěkné bylo, jak se na krajích srázů k moři sjížděly rodiny v autech a dělaly si tam večerní posezení u ohně. No a když jsme vjížděli do hor na východ ke Karaku, tak jsme se dočkali ukázkového západu slunce za hory Izraele.
Večeři (skopové čevabčiči) jsme zapili jordánským vínem a den prohlásili za vydařený. Ještě jsme trošku popíjeli Red Label, ale bylo potřeba se vyspat na následný náročný den, který bude popsán v následujícím článku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama